Úvodní strana |
| Böttger [betgr] Johann Friedrich, * 4. 2. 1682, + 13. 3. 1719, německý lékárník a alchymista. V roce 1709 spolu s E. W. von Tschirnhausem (1651 – 1708) objevil evropský porcelán na bázi kaolínu. Stal se ředitelem a návrhářem míšeňské porcelánky, v níž rozvíjel technologické postupy režného porcelánu (biskvit) i výzkum glazur. |
| Tyl Josef Kajetán, * 4. 2. 1808, + 11. 7. 1856, český dramatik, herec, prozaik a novinář; hlavní představitel sentimentálně vlasteneckého romantismu, organizátor národního kulturního života. Redigoval beletristické časopisy Květy a Vlastimil, 1848 – 49 politické časopisy Pražský posel a Sedlské noviny, jejichž popularita mu zajistila zvolení za poslance do říšského sněmu. Usiloval o založení stálého národního divadla; v roce 1846 byl jmenován dramaturgem českých her Stavovského divadla (jeho soubor v roce 1851 z politických důvodů rozpuštěn). Poté založil vlastní kočovnou divadelní společnost. Psal vlastenecké povídky s náměty ze současného života, kterými posiloval národní uvědomění a vytvářel ideální představu vlastence. Výbor z těchto povídek vydal pod názvem Kusy mého srdce. Byly poplatné dobovému sentimentalismu, stejně jako jeho román Poslední Čech, v němž idealizoval vztah mezi národem a šlechtou. Za román obdržel cenu Matice české, ale zdrcující kritika K. Havlíčka Borovského ukázala, že jde o typ literatury, který se vzdaluje kulturním potřebám národa. V próze Pouť umělců českých podal Tyl svoji představu vlasteneckého umělce, zatímco v novele Rozervanec karikoval K. H. Máchu a odsoudil jeho romantickou rozervanost. V časopisech publikoval drobné satiry (České granáty) a cestopisné črty, v nichž zobrazení sociální skutečnosti spojoval s moralizující a výchovnou tendencí (Ze života chudých, Chudé děvče a bohatý synek). V povídkách idealizovaně zpracoval i námět ze svého manželského života (Láska vlastencova, Sestry). Pod vlivem V. K. Klicpery a W. Scotta psal historické prózy (Rozina Ruthardova, Dekret kutnohorský, Braniboři v Čechách) a romantické drama z českých bájí (Čestmír), jejichž hlavním motivem je vlastenectví. Svou představu o podobě českého divadla vyjádřil ve stati Cestující společnosti herecké a realizoval ve vlastní tvorbě, zejména v lokální frašce s národním obsahem Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (píseň Kde domov můj? se později stala státní hymnou), v obrazech ze života Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář, Chudý kejklíř, v báchorkách Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění, Lesní panna. V historických hrách Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova, Měšťané a študenti, Staré Město a Malá Strana vyslovil ideály revoluce v roce 1848 a reagoval na oklešťování svobody a pronásledování v letech 1849 – 50. Vytvořil první básnický překlad W. Shakespeara (Král Lear). |
| Erhard [érhart] Ludwig, * 4. 2. 1897, + 5. 5. 1977, německý politik a národohospodář. Studoval ekonomii a sociologii. Za 2. světové války pracoval v Norimberku na ekonomických výzkumech. 1945 – 46 bavorský ministr hospodářsví (podílel se na měnové reformě v Bizonii), 1948 – 49 ředitel správy spojeného hospodářského území v Trizonii, 1949 – 77 poslanec spolkového sněmu, 1949 – 63 ministr hospodářství, 1963 – 66 spolkový kancléř, 1966 – 67 předseda CDU. |
| Bonhoeffer [bónhefr] Dietrich, * 4. 2. 1906, + 9. 4. 1945, německý teolog a etik; stoupenec dialektické teologie. Popraven za odbojovou činnost. Tradiční církve nejsou podle Bonhoeffera schopny oslovit moderního nenáboženského člověka, proto je třeba hledat nenáboženskou interpretaci křesťanství: Bůh je transcedentní uprostřed našeho života, náš poměr k Bohu je zakotven v životě pro druhé podle Ježíšova vzoru. Z díla: Ethik (Etika), Na cestě ke svobodě. |
| Rauch František, * 4. 2. 1910, + 24. 9. 1996, český klavírista; profesor na Akademii múzických umění v Praze. 1938 – 50 pedagog na konzervatoři v Praze. Vynikl v dílech L. van Beethovena a skladatelů 19. a 20. stol. Též komorní hráč (člen Pražského tria). Mezi jeho žáky patří např. Z. Růžičková, V. Kameníková, P. Eben. |
| Procházka Jan, * 4. 2. 1929, + 20. 2. 1971, český prozaik a scenárista; otec Lenky Procházkové a Ivy Procházkové. Publikoval v Literárních novinách (v rubrice A co si o tom myslíte Vy? ), v časopisu My, v Kulturní tvorbě, Literárních listech aj. O kritický obraz všední životní reality 50. let se pokusil v rozsáhlém románu Přestřelka. Kritický pohled na minulost i na současnost uplatnil i v dalších prózách; řada z nich byla zfilmována, mj. Zelené obzory, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Svatá noc (film pod názvem Noc nevěsty), Ucho (film měl premiéru a získal mezinárodní ocenění až 20 let po svém dokončení) . Z jeho politické publicistiky 60. let byl vydán knižní výbor Politika pro každého. Od 70. let byl jako protagonista pražského jara diskriminován; psal scénáře pod cizími jmény (Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci, Na kometě, Svatby pana Voka ). Pohřeb J. Procházky v únoru 1971 se stal první umírněnou demonstrací občanů proti totalitní moci. |
| Raška Jiří, * 4. 2. 1941, český skokan na lyžích. Olympijský vítěz 1968 na středním můstku. Mistr světa v letech na lyžích 1969. Držitel stříbrné medaile z olympijských her 1968 a z mistrovství světa 1970 (vždy na velkém můstku) a bronzové medaile z mistrovství světa 1972. |
Ze současnosti 03/02 04/02 05/02 Úvodní strana | Poradna