|
|
| Úvodní strana |
| Laudon Ernst Gideon, baron, * 10. 2. 1717, + 14. 7. 1790, císařský polní maršálek od roku 1778. Pocházel z Livonska, sloužil v ruské, od roku 1741 v císařské armádě. V sedmileté válce v letech 1756 – 63 byl velitelem sboru, zvítězil u Domašova, Kunersdorfu, Landshutu, dobyl Svídnici; byl poražen u Legnitz. V letech 1769 – 72 velitel na Moravě, ve válce o dědictví bavorské byl velitelem armády. V roce 1789 byl vrchním velitelem proti Turecku, dobyl Bělehrad, v roce 1790 byl vrchním velitelem císařské armády, Leopold II. ho jmenoval generalisimem. |
| Bittnerová Marie, * 10. 2. 1854, + 2. 1. 1898, česká herečka; 1873 – 93 členka Prozatímního a Národního divadla v Praze (v mezidobí působila na německých scénách). Vynikla jako interpretka velkých tragických postav: Desdemona (W. Shakespeare Othello), Eva (G. Preissová Gazdina roba), Nora (H. Ibsen), první Hippodamie (J. Vrchlický - Z. Fibich Námluvy Pelopovy). |
| Pasternak Boris Leonidovič, * 10. 2. 1890, + 30. 5. 1960, ruský básník a prozaik. Začínal jako futuristický lyrik, hlásící se ke kubofuturismu; spolu s V. V. Majakovským považován za největšího ruského spisovatele v době mezi dvěma světovými válkami. V raných sbírkách (Sestra má život, česky vyšly výbory Lyrika, Modrý host, Světlohra, Hvězdný déšť) rozvíjel umění senzitivní reflexe světa a dějin prostřednictvím lyrických momentek i větších epických skladeb, jež vyvrcholilo v jeho pozdní lyrické tvorbě; ta již připomíná symbiózu hermetického uzavírání veškerých rovin reality do jednotlivých estetických fenoménů a zároveň demonstruje její rozrušování vlivem básnické osobnosti. Vynikl též jako prozaik (vzpomínková próza Glejt, senzitivní příběh dospívání Malá Luversová, výbor Vzdušné tratě). Vrcholem jeho prozaického díla se stal lyrizovaný román Doktor Živago, zobrazující na půdorysu milostného syžetu z občanské války v Rusku kontradikce lásky a násilí jako předobrazů příštích tragických společenských období. Nobelova cena v roce 1959. |
| Brecht Bertolt, * 10. 2. 1898, + 14. 8. 1956, německý dramatik, divadelní teoretik, režisér, lyrik a prozaik. Od roku 1924 dočasně dramaturg u Maxe Reinhardta v Berlíně, od 1928 soustavně studoval marxismus, 1933 emigroval přes Prahu do Dánska, 1941 přes Moskvu do USA. V roce 1949 založil se svou ženou Helenou Weigelovou v Berlíně (bývalá NDR) divadlo Berliner Ensemble. Jeho první díla vznikala pod vlivem expresionismu (např. drama Baal) a nové věcnosti (Muž jako muž). Stal se představitelem angažované literatury ve smyslu komunistické propagandy a společenské kritiky. Jeho tzv. epické divadlo mělo místo iluzívního předstírání děj hry vyprávět, z diváka učinit aktivního pozorovatele, místo sugesce a vciťování aktivizovat rozum, nabízet argumenty a podněcovat rozhodnutí. Hybnou silou epického divadla je tak zv. zcizovací efekt. Děj je komentován, hudba, songy, výtvarné prostředky (masky a mimika herců) i film vytvářejí věcnou, střízlivou atmosféru apelující na rozum a podporující poučení. Groteskní žert a sociální obžaloba, sentimentalita a sarkasmus, obratné použití jazyka s epigramatickými pointami a paradoxy charakterizují Brechtovy hry. Přechodné období didaktických her, tak zv. Lehrstücke, předznamenalo hlavní období socialistického realismu. K nejznámějším hrám patří Třígrošová opera, dále Svatá Johanka z jatek, Matka (podle M. Gorkého), Kulatolebí a špičatolebí, Matka Kuráž a její děti, Pušky paní Carrarové, Strach a bída Třetí říše, Život Galileiho, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Kavkazský křídový kruh. Jako básník vynikl ve sbírce básní Domácí postila, jako prozaik ve sbírkách povídek Kalendářové historky a Historky o panu Keunerovi. Česky vyšel též osmisvazkový výbor Brechtova díla. |
| Nepil František, * 10. 2. 1929, + 8. 9. 1995, český prozaik. S výjimkou grotesky Kde jsi chodil, Satane? převládá v jeho prózách a causeriích vlídně humorný pohled na všední život (Srpen s Bejbinkou, Střevíce z lýčí, Kněžnin prsten, Dobré a ještě lepší jitro, Malý atlas mého srdce). V prózách pro děti uplatnil naivní básnivý cit (Makový mužíček, Polní žínka Evelínka, Naschválníčci). |
| Bernhard Thomas, * 10. 2. 1931, + 12. 2. 1989, rakouský prozaik, dramatik a lyrik. Uplatňoval četné metafory, surrealistické efekty a nevázané melancholické hříčky. Monology plné existenciálního zoufalství dokreslují pocity odcizení a světobolu a vyslovují nespokojenost s mezilidskými vztahy. Verše připomínají R. M. Rilka a G. Trakla. Česky vyšel autobiografický román Obrys jeho života a romány Korektura, Vyhlazení, Mýcení, Staří mistři i vývor z divadelních her. |
Ze současnosti 09/02 10/02 11/02 Úvodní strana | Poradna
