Úvodní strana |
| Fugger [fugr] Jacob von, hrabě, * 6. 3. 1459, + 30. 12. 1525, německý obchodník a finančník. Pronajímal měděné, stříbrné a olověné doly v Tyrolsku, Korutanech, Španělsku a Uhrách. Obchodoval s kořením dováženým ze zámoří, ovládl obchod s odpustky. Působil jako bankéř několika papežů a císařů (Maxmiliana I. a Karla V.) ; povýšen do šlechtického stavu. V Augsburgu založil nadaci pro zchudlé měšťany. |
| Dušková Josefa (Josefina), * 6. 3. 1754, + 8. 1. 1824, česká koncertní pěvkyně; manželka F. X. Duška. Vynikla zvláště v dílech W. A. Mozarta. Mozart pro ni napsal slavnou árii Bella mia fiamma, addio (Krásný můj plameni, sbohem). |
| Fraunhofer Josef von, * 6. 3. 1787, + 7. 6. 1826, německý fyzik; od roku 1818 ředitel Untzschneiderova ústavu optiky v Mnichově. Zabýval se fyzikální optikou a konstrukcí optických přístrojů. V roce 1814 objevil tmavé čáry ve spektru Slunce (Fraunhoferovy čáry) a vysvětlil jejich původ. Objevil ohyb světla. |
| Vrchlická Eva, vl. jm. Frídová, * 6. 3. 1888, + 18. 7. 1969, česká herečka; dcera J. Vrchlického, manželka E. A. Saudka. 1913 – 59 členka Národního divadla v Praze. Schopností analýzy lidského nitra a silným emocionálním prožitkem role navázala na herectví H. Kvapilové, které rozvíjela podněty divadelního expresionismu. Vynikla zejména v hrách W. Shakespeara jako Julie (Romeo a Julie), Perdita (Zimní pohádka), Kordélie (Král Lear), Sophie (R. Rolland Hra o lásce a smrti). |
| Kohout Eduard, vl. jm. František Kohout, * 6. 3. 1889, + 25. 10. 1976, český herec. V letech 1906 – 09 působil u různých divadelních společností, 1909 – 14 člen divadla v Plzni, později v Divadle na Vinohradech, 1916 – 60 člen Národního divadla v Praze. Představitel moderního českého herectví. Spolupracoval s režiséry K. H. Hilarem, J. Kvapilem, J. Frejkou, K. Dostalem a s A. Radokem. Ztvárnil řadu filmových postav (např. ve filmech Batalión, Daleká cesta, Turbína), spolupracoval s rozhlasem a televizí. Vynikající recitátor. Autor pamětí Divadlo aneb Snář. |
| Wajda Andrzej, * 6. 3. 1926, polský divadelní a filmový režisér a scénograf. Po studiích výtvarného umění v Krakově se od roku 1953 věnoval divadelní režii a od roku 1956 i filmové režii. Ve filmu spolu s J. Kawalerowiczem a A. Munkem vytvořil základy stylu známého jako polská filmová škola. V námětově pestré filmové tvorbě zpracovává současná i historická témata, filmové přepisy známých literárních děl; zabývá se morálními problémy jedince a společnosti (Kanály, Popel a démant, Popely, Krajina po bitvě, Veselka, Zaslíbená země, Člověk z mramoru, Slečny z Vlčí, Dirigent, Danton, Láska v Německu, Běsi, Slečna Nikdo). Od 70. let se opět intenzívně věnuje i divadelní režii, kterou vždy těsně spojuje s aktuální politickou situací v Polsku. Společně s manželkou, scénografkou K. Zachwatowiczovou (* 1930) uvádí na divadelních scénách v Polsku i v zahraničí zejména inscenace děl Sofokla (Antigona), W. Shakespeara (Hamlet), F. M. Dostojevského (Běsi), A. Strindberga (Slečna Julie, Sonáta duchů), F. Dürrenmatta (Play Strindberg). |
| García Márquez [garsija markes] Gabriel, * 6. 3. 1928, kolumbijský spisovatel a novinář. Od roku 1961 žil v Barceloně a v Mexiku, kde psal i filmové scénáře. V prvním románu La hojarasca (Spadané listí) umístil do ospalé tropické vesnice parafrázi antické Antigony. Světové proslulosti dosáhl románem Sto roků samoty, v němž sága rodu Buendíů v městečku Macondo, vyprávěná s barevnou fantazií, kondenzuje osudy celé Latinské Ameriky. Tento román shrnuje řadu motivů z předchozích povídek a novel (český výbor V tomhle městečku se nekrade). Styl plný nadsázek a fantastických motivů uprostřed všednosti je příznačný i pro pozdější romány Podzim patriarchův, Láska v době cholery. Odlišně je pojata novela Kronika ohlášené smrti. Nobelova cena v roce 1982 za literaturu. |
Ze současnosti 05/03 06/03 07/03 Úvodní strana | Poradna