Encyklopedie

Manzoni [mandzóny] Alessandro, * 7. 3. 1785, + 22. 5. 1873, italský prozaik, básník, dramatik; hlavní představitel italského romantismu. Pocházel z milánské šlechtické rodiny. 1806 – 10 žil v Paříži, kde se seznámil s romantickými idejemi a francouzskou liberální historiografií a přiklonil se ke katolické víře. Literární začátky ovlivněny klasicismem a osvícenským racionalismem. Po návratu do Itálie psal náboženské verše, zejm. čtyři Inni sacri (Posvátné hymny; pátý ze zamýšlených dvanácti publikován až 1822, další již nenapsal), vlastenecké ódy, např. Marzo 1821 (Březen 1821), oslavující očekávaný přechod Ticina piemontskými vojsky, a Pátý květen, na smrt Napoleonovu. Vlastenecké romantické cítění a demokratické pojetí historie ztvárnil nejlépe v historických tragédiích Il conte di Carmagnola (Hrabě z Carmagnoly) a Adelchi, a zejména v hlavním díle, historickém románu Snoubenci. Je koncipován podle vzoru W. Scotta jako směs historie a invence; do italské literatury poprvé uvedl postavy z lidových vrstev. Román vyznívá jako mohutná národní epopej a byl ve své době chápán, v souladu s autorovým záměrem, jako aktuální výzva k boji proti utlačovatelům. V řadě prací jazykovědných, např. Dell’unit della lingua e dei mezzi di diffonderla (O jednotě jazyka a prostředcích jak ji šířit) prosazoval jako spisovný italský jazyk řeč vzdělaných vrstev ve Florencii.

7.3.1850 horoskop více...

Masaryk Tomáš Garrigue, * 7. 3. 1850, + 14. 9. 1937, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů (“čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy“). 1893 – 1914 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (viz též antisemitismus) angažoval v hilsneriádě. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I – II. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen mladočeské strany (1891 – 93 za ni poslanec říšské rady); 1900 spoluzakladatel a poté vůdce České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec říšské rady). Programu české společnosti se týkají především jeho spisy Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: zdůrazňující konzinuitu humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a “revolucí hlav a srdcí“. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor) a stanul v čele československého zahraničního odboje proti Rakousko-Uhersku. Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem ČSR. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem skupiny Hradu. 14. 12. 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů. Svou koncepci československého státu v kontextu celosvětového vývoje vyložil ve spisech Světová revoluce (1925) a Nová Evropa (1920). Masarykovy názory a postoje měly významný vliv na české filozofické myšlení, na českou a slovenskou inteligenci, kulturu i politický život. Jeho ideový a mravní odkaz se stal oporou československých demokratických sil v zápase s nacismem i komunismem, a proto byl v době německé okupace i za komunistického režimu oficiálně tabuizován.

7.3.1904 horoskop více...

Heydrich [hajdrich] Reinhard, * 7. 3. 1904, + 4. 6. 1942, německý policejní generál. V roce 1931 vstoupil do NSDAP a SS. 1932 Standartenführer; budoval bezpečností službu SD zaměřenou na politické zpravodajství. 1933 v čele politického oddělení presídia policejního ředitelství v Mnichově. 1934 – 36 šéf úřadovny tajné státní policie (gestapa) v Berlíně. 1936 šéf Hlavního úřadu bezpečnostní policie od 1939 vedl Říšský hlavní bezpečnostní úřad (RSHA). Od 27. 9. 1941 zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě (zároveň vykonával všechny dosavadní funkce). Zavedením brutálního režimu (stanné soudy, stanné právo) usiloval o zlomení českého odporu a tzv. pacifikaci, decimoval zejm. českou inteligenci; byl odpovědný za zločiny proti lidskosti, iniciátor a organizátor vyvražďování Židů. 4. 6. 1942 podlehl následkům atentátu, který uskutečnili 27. 5. 1942 českoslovenští parašutisté, vyslaní exilovou vládou v Londýně.