Úvodní strana |
| Akbar, vl. jm. Abúl Fath Džaláluddín Muhammad Akbar, * 15. 10. 1542, + 16. 10. 1605, indický panovník od roku 1556, třetí a nejvýznamnější vládce dynastie Mughalů. Zkonsolidoval dosud nepevný mughalský stát a postupně jej rozšířil na celou severní a část střední Indie a většinu Afghánistánu. Územní expanze provázena promyšlenými administrativními, finančními a daňovými reformami. Politický pragmatismus i osobní mystické sklony vedly Akbara k opuštění islámu a založení vlastní nábožensko-politické doktríny, tzv. dín-e iláhí – synkretického kultu, spojujícího některé charakteristické rysy indického náboženství s prvky zejména zoroastrismu a křesťanství. Oficiálně propagovaná náboženská tolerance (spolu s obratnou sňatkovou politikou) dala Mughalům širokou mocenskou základnu a všeobecné uznání i mezi významnými hinduistickými rádžpútskými rody (viz též rádžpútové). Soužití islámu s hinduismem vedlo i ke sbližování islámských (převážně perských) a domácích indických kulturních tradic, patrnému mimo jiné i na soudobém výtvarném umění (mughalské miniatury, architektonický komplex nového hlavního města ve Fatéhpuru Síkrí aj.). |
| Friedrich Wilhelm IV. [fridrich vilhelm], * 15. 10. 1795, + 2. 1. 1861, pruský král od roku 1840 z rodu Hohenzollernů; syn krále Friedricha Wilhelma III. Po nastoupení na trůn liberalizoval státní správu, zásadně se však stavěl proti ústavnímu zřízení. Odmítl císařskou korunu, již mu nabídl 1849 frankfurtský sněm. V roce 1850 byl donucen vydat ústavu, pokusil se spojit Prusko, Sasko a Hannoversko, pod nátlakem Rakouska donucen k olomouckým punktacím. Zhoršující se duševní choroba jej přinutila předat v roce 1858 značnou část svých povinností bratru Wilhelmovi I. |
| Lermontov Michail Jurjevič, * 15. 10. 1814, + 27. 7. 1841, ruský spisovatel; zahynul v souboji. Klasik ruského romantismu, jehož základní díla vytvořil v poezii (Novic, Démon, český výbor Proměny démona), v próze (Hrdina naší doby) i v dramatu (Maškaráda). Jeho tzv. démonismus, promítaný do tragických konfrontací romantických hrdinů s nadčasovými principy světa, zpravidla nabývá povahy charakteristického sváru snu a skutečnosti; ve zpodobení těchto dilemat romantického umění se zaměřil mj. na žánr válečné povídky (jejichž hrdinou se stal svobodomyslný důstojník, intelektuál Pečorin, další z galerie ruských “zbytečných lidí“) a na psychologickou studii žárlivosti. Vynikl i v žánru epické poezie (mj. Borodino). Jeho lyrická tvorba tlumočí rozervanost romantické psychiky a odmítá životní empirii, v níž neromanticky setrvává všední svět. |
| Nietzsche [nýče] Friedrich, * 15. 10. 1844, + 25. 8. 1900, německý filozof; iracionalista a voluntarista. Nevěřil v poznávací sílu rozumu bránícího falešné ctnosti a zjednodušujícího bohatou a živou skutečnost. Zpočátku byl ovlivněn Schopenhauerovým pesimismem a estetikou R. Wagnera, německým romantismem a antickými mysliteli. V díle Zrození tragédie z ducha hudby vytvořil romantickou typologii apolinského (světlého, racionálního) a dionýského (temného, iracionálního) principu kultury (viz též apolinské a dionýské). Pramenem poznání je podle Nietzsche intuice, postihující základní princip života – vůli k moci. Úkolem filozofie je přehodnocení všech hodnot (zejm. křesťanských), které vůli k moci snižovaly, a přijetí nové panské morálky, která ospravedlňuje právo nespoutaného života, učí tvrdosti a připravuje příchod nadčlověka. Jeho díla (Tak pravil Zarathuštra, Mimo dobro a zlo, Vůle k moci a jiná) mají vysokou estetickou hodnotu. Nietzsche výrazně ovlivnil vývoj filozofie v druhé pol. 19. a zejm. ve 20. stol.; inspiroval filozofii života, existencialismus a další filozofické směry. | ||
Narozen ve 2/8 lunačního cyklu. Nativita: Retr. JU UR NE PL, SL konj. Arcturus (JU MA), VE konj. Alioth (MA), SA konj. Giedi (ME MA), NE konj. Deneb Algiedi (SA JU),VE 2kvint SA!, ME op UR, VE konj. 10.n.d.!, Rádlo UR MA/SA, Rádlo UR ME/SA, PL 3okt VE okt SL op PL, NE okt UR op ME 3okt NE, NE 2kvint MA kvint LU kvint NE, JU 3sep SL sep LU 2sep JU. Sekundární direkce: Nov před nar. – 18Váhy45, 5 kard, 5 vzduch, retr. JU UR NE PL, ME tri SA!, MA op JU, Rádlo PL Nov/NE, Rádlo JU,MA NE/SA, Yod SA UR/VE, CL konj. DO!. 1844 – záp. elong. ME 3Váhy54, SL21Váhy54 (18st13m) 1870 – 1.Nov – 18Štír9 – zatm. SL, 5 fix, retr. JU UR PL, ME 3sep CL!!, VE konj. 11.n.d.!!, Rádlo PL MA/NE, Rádlo UR VE/SA. 1876 – ME konj.SL 23Štír9 1886 – Full – zatm. LU – SL: 4Střelec17 1887 – VE konj. MA 25Váhy15 1900 – úmrtí – (pro 2.Nov – 17Střelec57 – zatm. SL), retr. UR PL,MA 3dec NE přesně!, SA konj. 3.n.d. přesně!, PL sep CL!!, Duch. tr. PL Nov/NE, v min. cyklu LU nepřešla přes ME. úmrtí – tranzit (pro 12:00GMT) – 7 variab, retr. SA, Stell. JU UR SA/Střelec, LU konj. 10.n.d.!, DH konj. DH!, LU konj. VE nat.!, SL kva JU!, SA op NE!, Rádlo SA NE/SL, SA op PL okt ME 3okt SA, VE okt SL kva JU 3okt VE. Sabiánské symboly: Slunce nat. – HLAS KOHOUTA KOKRHÁČE OHLAŠUJE VÝCHOD SLUNCE (tvůrčí a radostná reakce na životní procesy) nebo DÍTĚ DÁVÁ PTÁKŮM NAPÍT Z FONTÁNY (příspěvek prostých duší k blahu a štěstí méně vyvinutých bytostí, které žízní po obrodě) Venuše nat. – HARÉM (osudová (ač mnohdy přímo vyhledávaná) podřízenost rozmarům nebo touhám emocionální povahy) nebo PĚTILETÉ DÍTĚ MÁ PRVNÍ HODINU TANCE (učit se používat svou schopnost emocionálního sebevyjádření v souladu s kulturními normami) nebo KOLOTOČ (první prožitek dynamické intenzity životních procesů, a možnosti použít je k dosažení typického, příznačného uspokojení ega) Saturn nat. – STARÁ BUDOVA MISIE V KALIFORNII, STAVĚNÁ Z NEPÁLENÝCH CIHEL (síla, která je ve velkých lidských dílech, způsobuje, že mohou dalece přesáhnout krátké životy svých tvůrců) Neptun nat. – NA PODLAZE VE ŠKOLCE JE MĚKKÝ KOBEREC, ABY SI DĚTI MOHLY HRÁT V TEPLE A POHODLÍ (vřelost porozumění , daná těm, kdo jsou už na startu života připraveni otevřít se novým možnostem) Nov před nar. – ZLODĚJSKÝ GANG V ÚKRYTU (protest proti rušivým společenským privilegiím) Merkur záp. elong. – OKOLO TÁBORÁKU SEDÍ MLADÍ LIDÉ A CÍTÍ SE BÝT DUCHOVNĚ PROPOJENI (potřeba spojit se se spřízněnými dušemi při vstupu na neprozkoumané stezky, osvětlené ještě neurčitým a nejistým světlem probouzející se intuice, tušící nové hodnoty) 1.Nov – PAPOUŠEK OPAKUJE, CO PRÁVĚ VYSLECHL (schopnost předávat transcendentní znalosti) ME konj. SL – DAV SESTUPUJE Z HORY, KDE VYSLECHL SLOVA VELKÉHO MISTRA (potřeba vtělit inspirující zážitky a učení do každodenního života) Full – zatm. LU – SL: STARÁ SOVA SEDÍ SAMA NA VĚTVI VELKÉHO STROMU (vyvážený a moudrý postoj k existenci, založený na jasném vnímání nevědomých faktorů a jejich působení) a LU: REVOLUČNÍ ČASOPIS VOLÁ PO AKCI (explozivní tendence potlačených citů a zakořeněných emocí) VE konj. MA – OREL A VELKÁ BÍLÁ HOLUBICE SE PROMĚŇUJÍ NAVZÁJEM JEDEN V DRUHÉHO (interakce duchovní Vůle a principu Lásky, nastane-li kritická nutnost) 2.Nov – DĚTI V KLOBOUČCÍCH PROTI SLUNCI SI HRAJÍ NA PLÁŽI (ochrana, kterou společnost poskytuje dosud nezralým jedincům, začínajícím se vyrovnávat s mocnými energiemi své nevědomé přirozenosti) Dračí ocas nat. – STUDNA, RUMPÁL A VĚDRO VE STÍNU MAJESTÁTNÍCH STROMŮ (primární lidská víra ve skrytou, nezničitelnou sílu života) Dračí hlava nat. - AMÓREK KLEPE NA DVEŘE LIDSKÉHO SRDCE (náhlé propuknutí touhy po romantické lásce) |
| Calvino [kalvíno] Italo, * 15. 10. 1923, + 19. 9. 1985, italský spisovatel. V prvotině s odbojovou tematikou Cestička pavoučích hnízd i v dalších dílech, reagujících na současné společenské a etické problémy, např. Naši předkové, Kosmické grotesky, Neviditelná města, osobitě spojil realistické zobrazení světa s pohádkovými a fantastickými prvky. Z povídek vyšly česky kromě překladů v časopisech a v různých antologiích italských novel soubory Nesnadné lásky a Smolař Matěj aneb dvacet příběhů s neveselým koncem. Významná je básnická sbírka Italské pohádky. Dílo Americké přednášky o literárních hodnotách, jež by měly přejít do literatury příštího tisíciletí, již nedokončil. Česky též vyšla experimentální próza Když jedné zimní noci cestující. |
| Foucault [fuko] Michel, * 15. 10. 1926, + 25. 6. 1984, francouzský filozof, historik, teoretik vědy a kultury; profesor na Collčge de France; od roku 1970 často hostoval na univerzitách v USA. Během studií se zabýval filozofií, psychologií a psychiatrií. Tématem práce Dějiny šílenství je vztah rozumu k tomu, co je vzhledem k němu jiné a čím je vymezen; podává historickou analýzu různých podob nerozumu. V Archéologie du savoir (Archeologie vědění) ukazuje význam toho, jak se mění historický diskurz. Zavedl pojem epistémé jako výraz dominantní struktury vztahů, která řídí formy vědění v dané době; dějiny vědění chápal jako diskontinuitní. Pod vlivem F. Nietzscheho přešel ke zkoumání vývoje vůle k vědění a vývoje moderního pojmu subjektu a individuality (analyzuje systém trestního práva a fenomén sexuality). Předmětem analýzy se stávají komplexní vztahy moci a vědění, politické technologie ovládání. Moc chápal v protikladu k tradičním výkladům jako decentralizovanou či rozptýlenou ve společnosti a při její analýze podával originální výklad lidské tělesnosti. Hlavní díla: Surveiller et punir. Naissance de la prison (Trestání a dohlížení. Zrod vězení), Dějiny sexuality, Slova a věci. |
Ze současnosti 14/10 15/10 16/10 Úvodní strana | Poradna