Úvodní strana |
| Racine [rasin] Jean, * 21. 12. 1639, + 21. 4. 1699, francouzský dramatik. Autor klasicistních divadelních her, tematicky vycházejících z antické historie či mytologie (kromě hry Bajazed inspirované modermími tureckými dějinami). V tvorbě odmítal abstraktnost či každodenní banalitu, před corneillovsky složitým dějem dával přednost dramatickému ději vedenému logikou charakterů a zachovával všechna klasicistní pravidla. Děj vždy rozvíjel na základě psychologického konfliktu, vyvolaného destruktivními či osudovými vášněmi člověka. Obdiv k hrdinům nahrazoval zbožností a pokorou, vyplývajícími z poznání ubohosti člověka, který nemůže změnit svůj osud a je navíc zmítán vlastními protichůdnými pocity. Konflikt často vrcholí v tragické, osvobozující smrti, která jediná ruší rozpor mezi přáním člověka, jeho možnostmi a sociální povinností. V racinovském světě lásky a nenávisti jsou všechny činy člověka, snažícího se uniknout nevyhnutelné absurditě světa, předem odsouzeny k tragické směšnosti; jedinou možnou svobodou člověka je přijmout osud, který mu byl určen (Andromacha, Berenika, Sudílkové aj.). Po neúspěšné dramatizaci Faidry opustil divadlo (napsal už jen dvě náboženské tragédie – Esther, Athalie). Též autor epigramů, komedie, básní s křesťanskou tematikou a nedochovaných historických spisů. |
| Disraeli [dyzrejli] Benjamin, hrabě Beaconsfield, vikomt Hughenden z Hughendenu, zv. Dizzy, * 21. 12. 1804, + 19. 4. 1881, britský politik a spisovatel. V roce 1817 konvertoval z židovské víry ke křesťanství. Od 1837 poslanec za konzervativní stranu, od 1848 vůdce konzervativců v Dolní komoře parlamentu. Odpůrce politiky R. Peela, zejm. volného obchodu. 1852, 1858 – 59 a 1866 – 68 ministr financí. Za jeho nejvýznamnější vnitropolitický úspěch považována reforma rozšiřující volební právo 1867. V roce 1868, 1874 – 81 předseda vlády. Druhé Disraeliho období v úřadu předsedy vlády je spojeno se sociálními reformami ve zdravotnictví, veřejné hygieně, bydlení. V zahraniční oblasti prosazoval imperiální politiku (1875 získání egyptského podílu akcií Suezského průplavu, 1875 aktivní protiruská východní politika v době balkánské krize, 1878 anexe Kypru). Jako spisovatel ve svých dílech zobrazoval typy osvícených aristokratů jako možných vůdců národa a zastával myšlenky tolerance a sociálního pokroku (trilogie Coningsby aneb nová generace, romány Sybil, or the Two Nations – Sybila aneb Dva národy a Tancred ). |
| Fibich Zdeněk, * 21. 12. 1850, + 15. 10. 1900, český skladatel. Vedle B. Smetany a A. Dvořáka nejvýznamnější představitel zakladatelské generace české moderní hudby. Působil v Praze, 1875 – 78 kapelník a sbormistr Prozatímního divadla, 1899 – 1900 operní dramaturg Národního divadla. Průkopník moderního scénického melodramu (trilogie Hippodamie: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), v opeře Nevěsta messinská navázal na dramata R. Wagnera. Českou hudbu obohatil zejm. v oblasti výrazové (prvky baladičnosti, tragičnosti, erotiky a přírodního lyrismu, uplatnění mytologických námětů). Z díla: opery (Bukovín, Blaník, Bouře, Hedy, Šárka, Pád Arkuna), scénické melodramy, koncertní melodramy (Štědrý den, Vodník), tři symfonie, symfonické básně (Othello, Záboj, Slavoj a Luděk, Toman a lesní panna; Bouře), předehry (Noc na Karlštejně, Oldřich a Božena), selanka V podvečer (část v úpravě J. Kubelíka Poem); klavírní skladby (Nálady, dojmy a upomínky, Malířské studie). |
| Böll [bel] Heinrich, * 21. 12. 1917, + 16. 7. 1985, německý spisovatel. Syn uměleckého truhláře, po maturitě se učil knihkupcem. Vychován katolicky a ve skepsi k násilí, později církev kritizoval. Studoval germanistiku a klasickou filologii. 2. světovou válku prožil na frontě a v zajetí, od roku 1951 svobodný spisovatel. Cestoval po Evropě, srpen 1968 prožil v Praze. 1971 – 74 prezident PEN-klubu. Dílo kriticky odráží realitu vývoje Německa, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi. Románová prvotina A anděl mlčel (vyšla z pozůstalosti) zachycuje první poválečné dny v Německu na základě vlastních prožitků. Novela Vlak přijel přesně je protiválečným protestem, podobně Kdes byl, Adame? Silně kritický tón mají romány A neřekl jediné slovo, Dům bez pána a Klaunovy názory. Román Biliár o půl desáté bilancuje současný stav společnosti. Povídka Konec jedné služební jízdy hledá řešení rozporné společenské situace. Román Ztracená čest Kateřiny Blumové kritizuje “mediální teror“ a román Ženy v krajině s řekou politiku bonnské vlády. Nobelova cena v roce 1972. |
| Bek Josef, * 21. 12. 1918, + 5. 5. 1995, český herec. V letech 1954 – 85 působil v Městských divadlech pražských, kde vytvořil desítky komických i tragických postav: Kočkarev (N. V. Gogol Ženitba), Val (T. Williams Sestup Orfeův), Zorba (N. Kazantzakis Já k čertu žiju rád). Do povědomí diváků se zapsal filmovými rolemi (Synové hor, Hrátky s čertem, Florenc 130); pro svůj rozený optimismus obsazován do rolí přímočarých hrdinů. |
| Waldheim [valdhajm] Kurt, * 21. 12. 1918, rakouský politik. V letech 1968 – 70 byl ministrem zahraničí Rakouska, v letech 1972 – 81 generálním sekretářem OSN, v letech 1986 – 92 spolkovým prezidentem Rakouska. |
| Lustig Arnošt, * 21. 12. 1926, český prozaik. Prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim. Od roku 1958 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, od roku 1960 scenárista Filmového studia Barrandov. Po roce 1968 emigroval; od roku 1995 je šéfredaktorem časopisu Playboy v ČR. Ve svých povídkách a novelách z 50. a 60. let, vycházejících z vlastních prožitků, se zaměřil na existenciální situaci a psychologii lidí ohrožených nacistickým terorem (Noc a naděje, Démanty noci, Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou). V románu Miláček zobrazil poválečný izraelsko-arabský konflikt. V exilu vydal knihu Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (pod názvem Nemilovaná vyšla v Praze 1992). Je autorem novel Tma nemá strach, Tanga, kůstka a interview a románu Král promluvil, neřekl nic. |
Další informace Ze současnosti 20/12 21/12 22/12 Úvodní strana | Poradna