Encyklopedie

Moličre [moljér], vl. jm. Jean-Baptiste Poquelin, * 15. 1. 1622, + 17. 2. 1673, francouzský klasicistní dramatik, herec, divadelník. Studoval v Paříži a pravděpodobně získal právnický diplom v Orléansu. V roce 1644 založil s hereckou rodinou Béjartů L’Illustre Théâtre (Slavné divadlo) a přijal herecké jméno Moličre. V srpnu 1645 bylo divadlo pro dluhy uzavřeno. Poté začala divadelní společnost působit mimo Paříž a Moličre se stal jejím ředitelem. Uváděl hry P. Corneille a jeho bratra Thomase aj. Přidával k nim svoje jednoaktovky, u publika velmi oblíbené. V roce 1658 se směl soubor vrátit do Paříže. Moličre hrál také s italskými herci v paláci Petit Bourbon a v Palais Royal. První pařížský úspěch zaznamenal jednoaktovkou Směšné preciózky. Těžký boj svedl za trojaktovku Tartuffe, namířenou proti náboženskému pokrytectví. Po zákazu hrát Tartuffa na veřejnosti četl dílo v salónech, soukromě ho předváděl u králova bratra. V roce 1655 přijal Ludvík XIV. soubor plně do svých služeb. Moličre organizoval dvorní slavnosti a se skladatelem Lullym musel často ve velmi krátkých lhůtách psát komedie-balety. Na královu žádost předvedli baletní komedii Měšťan šlechticem, která se vysmívala úsilí pana Jourdaina napodobit šlechtický způsob života. Autobiografické rysy se objevují ve veršovaném díle Misantrop, kde se hlavní postava neumí přizpůsobit dvorním konvencím, trpí smutkem a znechucením ze styku s lidmi. Moličre napsal více než 30 her; navázal na tradici lidového divadla. Pěstoval všechny druhy veselohry, od frašky po veselohru zápletkovou a charakterovou s velkým smyslem pro aktuálnost. Náměty k zápletkám čerpal částečně z antiky, z italského a španělského divadla a naplňoval je živým obsahem současnosti. Lidské chyby a jejich společenský dosah konfrontoval se zdravým rozumem a přirozenou lidskou morálkou. Kritizoval peněžní vztahy a vlastnické nároky, nastolil otázku postavení ženy v rodině a společnosti. Jako velký divadelní praktik uvedl na scénu psychologicky věrnou řeč, optické efekty a nový způsob maskování. Z dalších her: Učené ženy, Don Juan, Amphitryon, Měšťák šlechticem, Scapinova šibalství, Lékařem proti své vůli, Příležitost dělá lékaře, Láska lékařem, Zdravý nemocný, Lakomec.

15.1.1763 horoskop více...

Talma François-Joseph, * 15. 1. 1763, + 19. 10. 1826, francouzský herec; profesor na konzervatoři v Paříži. Reformátor divadelního umění; snažil se ovlivnit deklamační styl francouzského herectví, zavedl věrný historický kostým. 1787 – 91 člen Comédie Française; v roce 1791 založil (spolu se skupinou herců) revoluční Théâtre de la République. Z rolí: Karel IX. (M. J. Chénier Karel IX. aneb Škola králů), Macbeth, Othello, Hamlet (W. Shakespeare).

15.1.1850 horoskop více...

Eminescu [eminesku] Mihai, vl. jm. Eminovici, * 15. 1. 1850, + 15. 6. 1889, nejvýznamnější rumunský básník, prozaik, publicista a sběratel lidové slovesnosti; předchůdce moderní lyriky, tvůrce básnického jazyka a veršových forem. Jeho pozdně romantická lyrika se symbolistními náznaky klade naléhavé otázky o smyslu lidské existence a dějin (Împărat şi proletar – Císař a proletář, Memento mori). Vrcholná filozofická poéma Luceafărul (Světlonoš) vystihuje dramatický úděl génia nepochopeného společností. Kritizuje dobové mravy po zhroucení ideálů 1848 (Scrisorile – Dopisy); uvádí v nové podobě folklórní pohádkové motivy (Făt-Frumos din tei – Princ z lípy). V milostných básních vykresluje lásku jako posvátné kouzlo nikdy nedocházející naplnění (S-a dus amorul – Odešla láska). V přírodní lyrice vyjadřuje sounáležitost s přírodou a kosmickým řádem. Próza, inspirovaná lidovými pohádkami, německými romantiky i autobiografií, obsahuje filozofické a společensko-politické úvahy, uvádí fantastická témata snu a putování v čase a prostoru, např. Geniu pustiu (Osamělý génius), Sărmanul Dionis (Ubohý Dionýs). Česky vyšly výbory Milostné písně, Až září voda tmavá.

15.1.1918 horoskop více...

an-Násir Gamál Abd, * 15. 1. 1918, + 28. 9. 1970, egyptský politik. V roce 1952 vedl egyptskou revoluci, svrhl krále Fárúqa. V mocenském boji s Nagíbem postupně převzal nejvyšší funkce ve státě. V letech 1954 – 70 prezident, v letech 1954 – 62 a 1967 – 70 předseda vlády. V zahraniční politice vystupoval jako egyptský a arabský nacionalista. V roce 1955 se účastnil bandungské konference a přihlásil se k politice pozitivní neutrality. V roce 1956 se v souvislosti se suezskou krizí zapojil do blízkovýchodního konfliktu (začal se orientovat na SSSR). V letech 1958 – 61 usiloval o sjednocení Sýrie s Egyptem v rámci Sjednocené arabské republiky. Po prohrané šestidenní válce v roce 1967 nabídl rezignaci, kterou egyptský lid nepřijal. Ve vnitřní politice nastolil režim osobní moci; vystupoval jako realista a pragmatik. Usiloval o posílení státního vlivu v hospodářství Egypta, v roce 1952 inicioval agrární reformu, roku 1956 v souvislosti s financováním Asuánské přehrady znárodnil Suezský průplav, v roce 1961 vyhlásil rozsáhlé znárodňování. V roce 1962 inspiroval vyhlášení Charty národní akce, jež se stala programem socialistické orientace Egypta. Založil stranu Arabský socialistický svaz. V letech 1954 a 1966 potlačil opozici ze strany Muslimského bratrstva, v roce 1967 čelil spiknutí důstojníků v čele s maršálem Ámirem. Po šestidenní válce 1967 opouštěl politiku socialistické orientace.