Encyklopedie

Václav IV. Lucemburský, * 26. 2. 1361, + 16. 8. 1419, český král od roku 1378 a římský od 1376 (samostatné vlády se ujal 1378); syn Karla IV. a Anny Svídnické, bratr Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého. Českým králem byl korunován 15. 6. 1363, římským panovníkem zvolen 10. 6. 1376 a v Cáchách korunován 6. 7. 1376. Od roku 1378 byl nucen zaujmout stanovisko k velkému západnímu rozkolu, 1383 pod tlakem francouzské diplomacie upustil od římské korunovační jízdy. Neutrálním postojem k papežům v Římě a Avignonu vyvolal konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který podporoval papeže v Římě a usiloval o větší politický vliv církve v českých zemích. Střet vyvrcholil v roce 1393 umučením Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací. Nekoncepčně a nedůsledně řešil konflikt s vyšší šlechtou, která se zformovala v panskou jednotu a chtěla získat rozhodující podíl na řízení českého státu. V roce 1394 byl v Králově Dvoře zajat panskou jednotou, spolupracující s markrabětem Joštem Lucemburským; osvobozen až po zásahu Jana Zhořeleckého. 1400 zbaven porýnskými kurfiřty důstojenství římského krále, ač titul dále užíval. V roce 1402 opět zajat nespokojenou šlechtou a bratrem Zikmundem, internován ve Vídni, po útěku byl donucen uznat 1403 – 05 požadavky vyšší šlechty. Od konce 14. stol. podporoval (spolu se svým dvorem a rádci) reformní hnutí, které požadovalo nápravu církve a křesťanství v mezinárodním měřítku. Otevřenou podporu poskytl Husově skupině, jíž v roce 1409 Dekretem kutnohorským předal kontrolu nad univerzitou pražskou. 1412 zaštítil prodej odpustků a ocitl se ve sporu s J. Husem. Proti sílícímu husitství nezasáhl a pasívním postojem dal volný průchod událostem, které vyústily v husitskou revoluci. V roce 1419 ještě dodatečně legalizoval defenestraci na Novém Městě pražském.

26.2.1671 horoskop více...

Shaftesbury [šáftsberi] Anthony Ashley Cooper Earl of, * 26. 2. 1671, + 4. 2. 1713, anglický filozof; stoupenec teorie mravního citu (moral sense), vrozeného smyslu, jímž člověk poznává dobro a zlo. Ztotožněním dobra, harmonie a krásy dospěl ke sblížení etiky a estetiky. Cesta k dosažení blaženosti spočívá ve sladění společenských a individuálních zájmů člověka. Náboženskou víru zakládal na představě harmonie vesmíru. Svým pojetím harmonie ovlivnil G. W. Leibnize, J. J. Rousseaua, J. G. Herdera, J. W. Goetheho, F. W. J. Schellinga a jiné.

26.2.1770 horoskop více...

Rejcha Antonín, * 26. 2. 1770, + 28. 5. 1836, český skladatel a hudební teoretik; profesor na konzervatoři v Paříži. 1802 – 08 působil ve Vídni, od roku 1808 v Paříži, Ve svém díle přinesl nové podněty v harmonii, metrice a instrumentaci; ustálil novodobé pojetí dechového kvinteta. Autor sedmi symfonií, devíti orchestrálních ouvertur, instrumentálních koncertů, komorních a klavírních (Umění variace, 36 fug) skladeb, Rekviem, Te Deum, oper, vokální a jiné hudby. Napsal řadu teoretických spisů (o harmonii, melodii, hudební a dramatické skladbě). K jeho žákům patří H. Berlioz, C. Franck, Ch. Gounod, F. Liszt a další.

26.2.1802 horoskop více...

Hugo [ígo] Victor, * 26. 2. 1802, + 22. 5. 1885, francouzský básník, dramatik, prozaik a esejista. Autor klasicistních a romantických básní. Předmluvou k dramatu Cromwell, která se stala manifestem romantismu, si záhy získal vůdčí postavení v romantickém hnutí. Jeho koncepce divadla se dovolávala romantické svobody umění (tzn. formy, témat a jazyka) a požadovala mísení tragična a komična, krásy a ošklivosti, vznešenosti a grotesknosti a zjednodušení psychologie. Po neúspěšné dramatizaci hry Les Burgraves (Purkrabí) a zejména po smrti své dcery se odvrátil od literatury a věnoval se určitou dobu politické kariéře. Po vydání satirické sbírky Les Châtiments (Tresty), která ostře útočila na Napoleona III., odešel do exilu. Po dvaceti letech se vrátil zpět do Francie, kde byl jeho návrat bouřlivě oslavován. Psal tradiční historické romány, jejichž originální kompozice spojuje různé tematické oblasti (snové, filozofické, historické, politické, lyrické aj.). Nadčasově se v nich dotkl řady sociálních problémů světa a propůjčil své tvorbě až mytickou podobu plnou alegorických postav a symbolů. Básnická tvorba se vyznačuje uměleckou všestranností (lyrika, epika, satira, ódy, balady). Důraz je kladen na rétoriku, malebnou popisnost, personifikaci věcí, tajemnost, exotiku, intimnost a zároveň na nostalgickou touhu po štěstí a na sociální deziluze a naděje. Jeho tvorba vyvrcholila v epické, poetické epopeji v románové formě La Légende des sičcles (Legenda věků), jež měla zachytit dějinný vývoj lidstva pojatý v optimistické víře v pokrok a možnosti člověka. Hugovo pojetí literatury je zcela humanistické; dílo, které má celistvě a všestranně zobrazovat člověka a svět, nehledá pouze krásu, nýbrž i dobro. Básník, jakožto prorok a vizionář, se stal průvodcem člověka v hledání pravdy, víry a etických hodnot v tragicky tradovaném světě. Hugovo různorodé a všestranné dílo, povýšené na rovinu mýtů a spojující osobní aspekty literatury se sociálním postavením člověka ve světě a v jeho vlastním životě, dovršilo romantickou touhu po osvětlení celé historie lidstva. Hugo patří mezi největší postavy světové literatury, které výrazně ovlivnily její pozdější vývoj a tendence. Česky vyšlo: divadelní hry (Král se baví, Angelo, Lukrécie), poezie (Básně Victora Huga, Nové překlady Victora Huga, Satyry, Francii a světu, Jen ty nám zůstáváš, ó lásko), próza (Bídníci, Dělníci moře, Devadesát tři, Chrám Matky Boží v Paříži, Poslední den odsouzence).

26.2.1861 horoskop více...

Ferdinand I., * 26. 2. 1861, + 10. 9. 1948, bulharský kníže 1887 – 1908 a král (car) 1908 – 18 z rodu Sachsen-Coburg-Gotha-Koháry. Nastoupil po abdikaci Alexandra I. Battenberského, 1908 využil krize vzniklé rakouskou anexí Bosny a Hercegoviny k vyhlášení bulharského království a úplné nezávislosti na Turecku. V roce 1913 byl iniciátorem 2. balkánské války; drtivá porážka jej přivedla do spojenectví s Trojspolkem, na jehož straně 1915 vstoupilo Bulharsko do války. Po porážce v roce 1918 odstoupil a žil v Německu.

26.2.1878 horoskop více...

Destinnová Ema, vl. jm. Emilie Pavlína Kittlová, * 26. 2. 1878, + 28. 1. 1930, česká operní pěvkyně (soprán); čestná členka Národního divadla v Praze (1908). Patřila k nejvýznamnějším představitelům českého interpretačního umění, dosáhla světové proslulosti. Vystupovala mj. v Covent Garden v Londýně (1904 – 14 a 1919), v Metropolitní opeře v New Yorku (1908 – 16 a 1920 – 21), v Národním divadle v Praze (1901 – 24). Vynikla zvláště v dílech B. Smetany (Libuše, Mařenka v Prodané nevěstě, Milada v Daliboru), R. Strausse (Salome), G. Pucciniho (Madame Butterfly, Minnie v Děvčeti ze zlatého západu), R. Wagnera, G. Verdiho (Aida) a A. Thomase (Mignon). Činná též literárně (romány Ve stínu modré růže, Dr. Casanova, básně). V roce 1994 vyšel exkluzívní komplet všech hudebních nahrávek na dvanácti CD Ultraphon.