Úvodní strana |
| Karel Smělý, * 10. 11. 1433, + 5. 1. 1477, burgundský vévoda od 1467; syn Filipa Dobrého, jeden z nejmocnějších evropských panovníků. Usiloval o centralizaci svých burgundských a nizozemských zemí a o připojení Lotrinska, Champagne, Pikardie a porýnských území. Neuspěl ve snaze o získání císařské koruny a o povýšení Burgundska na království. Podporoval vysokou francouzskou šlechtu v odbojích proti králům; jeho spříznění s Habsburky (dcera a dědička Marie Burgundská provdána za Maxmiliána I. Habsburského) však jen přispělo k rozbití integrity burgundského dědictví (boj mezi Maxmiliánem I. a Ludvíkem XI.). Poražen v burgundských válkách, padl v bitvě u Nancy. Jeho dvůr byl centrem pozdně feudální dvorské kultury. |
| Luther [luter] Martin, * 10. 11. 1483, + 18. 2. 1546, německý církevní reformátor; zakladatel německého protestantismu. Teolog a filozof, vynikající znalec bible; studoval i některé dřívější církevní reformátory a středověkou mystiku. Základní myšlenky své reformy církve zformuloval v 95 tezích proti odpustkům (v roce 1517 je přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu) a vyzval všechny, kdo s ním nesouhlasí, k veřejné disputaci; tím byla zahájena německá reformace (hlásal, že spasení je možné dosáhnout především skrze víru samu). V roce 1519 se v Lipsku veřejně přihlásil k názorům J. Husa, v roce 1520 jej papež vyobcoval z církve a uvrhl do klatby církevní bulou (Luther ji veřejně spálil). V roce 1521 na zasedání říšského sněmu ve Wormsu byl vyzván, aby své teze odvolal. Po prohlášení kacířem se stáhl z veřejného života a pod ochranou saských kurfiřtů překládal na hradě Wartburgu do němčiny bibli a psal náboženské spisy a traktáty (překladem bible položil základy ke spisovné němčině). V roce 1529 na zasedání říšského sněmu ve Špýru předložili vyznavači Lutherových zásad protest proti zákazu reformace (odtud protestanti), o rok později sepsal jeho žák Ph. Melanchton základní články víry, které byly předloženy císaři na zasedání říšského sněmu v Augsburgu; augsburgské vyznání je základem církve luterské. |
| Schiller [šilr] Johann Christoph Friedrich von, * 10. 11. 1759, + 9. 5. 1805, německý básník, dramatik a překladatel; profesor na univerzitě v Jeně. Drama Loupežníci ho v roce 1782 proslavilo po celém Německu, způsobilo mu však velké nepříjemnosti u württemberského vévody, mj. i zákaz psát. Uprchl tudíž do Mannheimu, kde 1783 – 84 pracoval jako dramaturg, později do Frankfurtu nad Mohanem, poté žil v Lipsku a v Drážďanech, věnoval se studiu Kantovy filozofie. 1787 navštívil Výmar, kde se setkal s J. W. Goethem. 1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech. Spolu s J. W. Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795 – 97 časopis Die Horen, později se podílel na vydávání Musealmanachu. Od roku 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel. – Jeho literární počátky souvisejí s hnutím Sturm und Drang. Dramata (Loupežníci, Úklady a láska, Fiesco) se ve jménu svobody obracejí proti společenskému bezpráví, nemorálnosti a vyjadřují touhu po svobodném čistém životě. Otázkou svobody smýšlení a projevu se zabývá i tragédie z autorova klasicistního období Don Carlos, čerpající ze španělských dějin 16. stol. Óda na radost, jejíž text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie, oslavuje štěstí pramenící z nezištného přátelství. To je i tématem balady Rukojmí. Trilogie Valdštýn se odehrává v západních Čechách (Valdštýnův tábor, Piccolominiové, Valdštýnova smrt) a konfrontuje různá pojetí cti, věrnosti a zrady. Tragédie Marie Stuartovna vyniká psychologickou kresbou jednajících osob, Panna Orleánská je oslavou boje za vlast, Messinská nevěsta má ráz osudové tragédie, motiv svobody ožívá v dramatu Vilém Tell. Píseň o zvonu vyzdvihuje z měšťanských pozic krásu činorodé práce. Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození (P. Šedivý, A. Marek, J. Jungmann, J. Linda, J. E. Purkyně). Obraz doby i problémy tvorby jsou zachyceny v rozsáhlé Korespondenci s J. W. Goethem. |
| Zweig [cvajg] Arnold, * 10. 11. 1887, + 26. 11. 1968, německý prozaik, dramatik a esejista. Prožitek z 1. světové války ztvárnil v románovém cyklu Velká válka bílých mužů, z něhož nejpůsobivější jsou romány Výchova před Verdunem a Spor o seržanta Gríšu, ukazující nesmyslnost vojenské mašinérie i zvrhlý způsob vojenského drilu a bezmocnost, na kterou hrdinové narážejí při prosazování spravedlnosti. |
| Horníček Miroslav, * 10. 11. 1918, český herec, režisér, prozaik a dramatik. Významné bylo zejména jeho působení v Divadle satiry (1946 – 49), v Divadle ABC (scéna Městských divadel pražských 1955 – 61) a v Semaforu (1965 – 68). Mistr improvizovaného, partnersky inspirativního dialogu; schopností jemného intelektuálního nadhledu obohacuje svou uměleckou výpověď o světě. Působí v rozhlase, ve filmu (Kam čert nemůže) i v televizi (Hovory H, Kabaret U dobré pohody). Autor dramatických děl (Tvrďák, Pokušitel, Dobře utajené housle, Malá noční inventura aj.) a prozaických prací (Dobrý den, socho, Jablko je vinno, Javorové listy, Hovory s Janem Werichem, S paní ve spaní). |
Ze současnosti 09/11 10/11 11/11 Úvodní strana | Poradna