|
Spinoza Baruch (Benediktus), * 24. 11. 1632, + 21. 2. 1677, nizozemský filozof; významný představitel evropské novověké metafyziky a panteismu. Původem z židovské rodiny; pro své názory byl z židovské obce exkomunikován. Živil se jako brusič čoček. Ovlivněn R. Descartem; jeho dualismus rozprostraněné a duchovní substance však nahradil panteistickým monismem (Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii; vydáno posmrtně). Základem přírody je jednotná substance, jež je příčinou sama sebe (causa sui), věčná, nekonečná a totožná s Bohem (Bůh čili příroda); svět není nic jiného, než jak Bůh existuje, a člověk není nic jiného, než jak Bůh myslí. Substance (chápaná jako příroda tvořící) má nekonečné množství atributů, které mají své individuální konečné projevy (mody; chápány jako příroda stvořená). Také člověka Spinoza chápe jako stav čili modus složený ze dvou atributů, rozprostraněnosti a myšlení; jiné atributy člověku přístupné nejsou. Protože ve světě panuje kauzální (příčinná) nutnost, jedná člověk jako kámen vržený do vzduchu, který „myslí“, že svobodně padá. Proto etika (mravní svoboda člověka) spočívá v přitakání přirozené nutnosti a rozum pak spadá v jedno s vůlí („svoboda je poznaná nutnost“). Společenské zákony vyvozoval z neměnné lidské přirozenosti (anonymně vydaný Teologicko-politický traktát). Stát má vést občany k rozumnému životu, aby své síly nemarnili ve zlobě a klamu. Základem sebezachování státu je poskytovat lidem svobodu myšlení a názorů. Za hlavní příčinu náboženství považoval strach, v církvi viděl přirozeného spojence monarchie. Uznával však pravé náboženství, založené na filozofickém poznání; položil základy vědecké kritiky bible. Spinozovy myšlenky ovlivnily osvícenství i francouzský materialismus. Byl přijímán zejm. v Německu koncem 18. stol. (G. F. Lessing, J. W. Goethe); jeho panteismus zapůsobil na F. W. J. Schellinga, G. W. F. Hegela. V novodobé vědě se ke Spinozovi hlásil A. Einstein, v české filozofii zejm. F. Krejčí.
|