Encyklopedie

Stendhal [standal i stendal], vl. jm. Henri Beyle, * 23. 1. 1783, + 23. 3. 1842, francouzský romanopisec; představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Po studiích vstoupil do Napoleonovy armády; za restaurace prožil 7 let v Itálii. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu, o romantismus, proti dvorskému klasicismu (polemický spis Racine et Shakespeare). Stendhal byl především znalcem života; umění mělo pravdivě zachycovat „hnutí srdce“. Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoli podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím; všechno ostatní jsou jen prostředky, které se podle situace mohou měnit. Kritika společnosti a dychtivost po životě jsou u Stendhala nerozlučně spjaty; moc a svůdnost inteligence má sloužit citu. Hrdina románu Červený a černý (správně Červená a černá) Julien Sorel se dává do služeb náboženství, kterým opovrhuje, ale jež je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Jeho ctižádost ho žene i do milostných dobrodružství. Nakonec však hyne jako vzbouřený plebejec. Lucien Leuwen, hrdina stejnojmenného románu, je rozčarován poměry v armádě i na ministerstvu vnitra; jedinou oázou jsou mu vzpomínky na nenaplněnou lásku zmařenou maloměšťáckou závistí. Hlavním hrdinou románu Kartouza parmská je vášnivý a energický mladík Fabrizio del Dongo, typický stendhalovský hrdina, který touží po skutečném životě, ruchu, boji, odvaze a přímosti, naráží však na odpor pokrytecké společnosti. Líčení bitvy u Waterloo v tomto románu se stalo vzorem pro evropský realismus 19. stol. Stendhal nebyl za svého života příliš čten a prakticky zůstal neznámý; byl objeven a pochopen (podle vlastní předpovědi) až po 50 – 100 letech (tedy po roce 1880).

23.1.1879 horoskop více...

Dostalová Leopolda, * 23. 1. 1879, + 17. 6. 1972, česká herečka; dcera herečky M. Horské, sestra K. Dostala. Od roku 1901 v Národním divadle, kde ztvárnila velké role světového repertoáru; po smrti své učitelky H. Kvapilové se stala jevištní partnerkou E. Vojana. Postupně vyspěla v tragédku velkého formátu (Maryša, Lady Macbeth, Heda Gablerová, Faidra, Elektra). Vrcholného herectví dosáhla za dočasného působení v Městském divadle na Královských Vinohradech (1920 – 24) v postavě Emílie Marty (K. Čapek Věc Makropulos). Členkou Národního divadla do roku 1959, dále pohostinsky, 1969 – 71 působila v Divadle Za branou.

23.1.1891 horoskop více...

Smolík František, * 23. 1. 1891, + 26. 1. 1972, český herec. Po působení u kočovných dvadelních společností a řady scén členem Městského divadla Na Vinohradech 1921 – 34. V letech 1934 – 61 člen Národního divadla v Praze. Charakterní herec, představitel realistické herecké školy. Z divadelních rolí: Osip (N. V. Gogol Revizor), Policejní komisař (F. Langer Periférie), Argan (Moličre Zdravý nemocný), Doktor Galén (K. Čapek Bílá nemoc), Hrabě z Glostru (W. Shakespeare Král Lear). Komediální i tragické role ztvárnil i ve filmech (Cech panen kutnohorských, Škola základ života, Nezbedný bakalář, Hrátky s čertem, Vyšší princip, Labyrint srdce).

23.1.1898 horoskop více...

Ejzenštejn Sergej Michajlovič, * 23. 1. 1898, + 10. 2. 1948, ruský režisér a filmový teoretik. Klasik světové kinematografie. Ovlivněn ruskou avantgardou, zejm. divadelní. Ve 20. a 30. letech natočil revoluční poémy (Stávka, Křižník Potěmkin, Deset dnů, které otřásly světem, Generální linie), kde v obrazové skladbě uplatnil prvky z architektury a z výtvarných umění. Autor teoretických studií o metodě filmové montáže. Později vytvořil historické monumentální fresky Alexandr Něvský a Ivan Hrozný. Nedokončen zůstal jeho americký projekt Ať žije Mexiko!

23.1.1928 horoskop více...

Moreauová [moroová] Jeanne, * 23. 1. 1928, francouzská herečka a režisérka. Od konce 40. let působila na významných divadelních scénách, mj. v Comédie Française, od roku 1952 v Théâtre National Populaire, a současně ve filmu, kde se stala vyhledávanou představitelkou osudových žen (Výtah na popraviště, Milenci, Nebezpečné známosti, Deník komorné, Noc, Jules a Jim, Falstaff, Tělo Diany – v koprodukci s Československem, Viva Maria!, Poslední magnát, Querelle, Až na konec světa, Stará dáma, která se procházela v moři). Příležitostně se věnuje také filmové režii (Světlo, Dospívající dívka).